Kozlík lékařský (Valeriana officinalis): co obsahuje kořen a jak číst etiketu

Dvě balení se stejným nápisem „kořen kozlíku" nemusí obsahovat totéž. Obsah silice v kořeni kolísá mezi 0,3 a 2,1 %, různé látky jsou nejsilnější v jiných ročních obdobích a část z nich se rozkládá už při sušení. Zčásti právě proto sušený kořen tak výrazně zapáchá. V tomhle textu si vysvětlíme, co v kořeni doopravdy je, čím se od sebe liší kořen, extrakt, čaj a tinktura, a jak se dá číst číslo na etiketě.

Co je kozlík lékařský a odkud pochází?

Kozlík lékařský (Valeriana officinalis) je vzpřímená vytrvalá bylina z čeledi kozlíkovitých (Valerianaceae), vysoká zhruba 50 až 150 cm. Pochází z Evropy a mírného pásu Asie, dnes se ale pěstuje v řadě zemí a v Severní Americe navíc zdomácněla.

Používá se z ní podzemek, ne nať. Evropský lékopis popisuje „kozlíkový kořen" jako sušené podzemní části rostliny, tedy oddenek, kořeny a výběžky (stolony). Ty se po vykopání usuší a teprve potom se z nich dělají čaje, extrakty, tinktury nebo kapsle.

Jedna věc je důležitá hned na začátku. Kolik klíčových látek kořen obsahuje, závisí na době sklizně a na původu rostliny. Mezi jednotlivými rostlinami, a tím pádem i mezi hotovými přípravky, jsou proto velké rozdíly. Právě kvůli téhle proměnlivosti se u kozlíku řeší standardizace, ke které se ještě dostaneme.

Co kořen obsahuje?

Kořen kozlíku je chemicky pestrý. Pro jeho popis jsou nejdůležitější tři skupiny látek: silice, seskviterpenové kyseliny a valepotriáty.

Silice (éterický olej) tvoří 0,3 až 2,1 % hmotnosti sušeného kořene. To rozpětí je pořádně široké, mezi chudým a bohatým kořenem je rozdíl skoro sedminásobný, a složení silice se navíc mění podle původu kořene. Kromě kyselin, o kterých bude řeč za chvíli, v ní najdeme třeba bornyl-acetát, borneol, kafen, valerenal nebo valeranon.

Seskviterpenové kyseliny jsou to nejcharakterističtější, co kořen má. Kyselina valerenová a její příbuzné, kyselina acetoxyvalerenová a 3,4-epoxyvalerenová, se považují za druhově specifické markery. Podle nich se pozná pravý kozlík lékařský a lékopis podle nich měří jakost drogy.

Valepotriáty (hlavně valtrát a isovaltrát) tvoří 0,1 až 2 % a mají jednu zásadní vlastnost: jsou velmi nestálé. Najdeme je hlavně v čerstvě sklizeném kořeni a kvůli citlivé epoxidové struktuře se rozkládají působením kyselin, zásad i obyčejného skladování. Vznikají z nich látky jako baldrinal, homobaldrinal a kyseliny valerová a isovalerová.

A právě tady se skrývá vysvětlení nápadného zápachu kozlíku. Kyselina isovalerová, jeden z produktů tohoto rozkladu, z velké části stojí za tím charakteristickým nepříjemným pachem sušeného kořene. Vůně kozlíku tak vlastně prozrazuje chemický rozklad, který v droze probíhá.

Jak moc obsah kolísá, ukázala nizozemská analýza rostlin sledovaných v letech 1989 až 1993 (Bos a kol.). Každá skupina látek je nejsilnější v jinou dobu. Silice je nejvyšší na podzim, v září dosahuje 1,2 až 2,1 % sušiny, zatímco kyselina valerenová se svými deriváty (0,7 až 0,9 %) i valepotriáty (1,1 až 1,4 %) vrcholí až koncem zimy, v únoru a březnu. Žádný termín sklizně tedy nedokáže maximalizovat všechno naráz, a tak autoři jako kompromis doporučili sklizeň v září, kdy měl materiál 0,9 % silice a 0,5 % kyseliny valerenové.

V kořeni jsou i volné aminokyseliny (arginin, alanin, glutamin a GABA), lignany (kolem 0,2 %, například 8-hydroxypinoresinol) a flavonoidy jako 8-methylapigenin, hesperidin a linarin.

Poslední sloupec má docela praktický význam. Aby droga vůbec prošla jako lékopisný „kozlíkový kořen", musí obsahovat aspoň 0,17 % seskviterpenových kyselin a stanovené minimum silice. A protože přírodní obsah silice klesá až k 0,3 %, není vůbec samozřejmé, že tuhle laťku splní každý kořen.

V čem se liší extrakt, čaj a tinktura?

Z jednoho a téhož kořene se dá vyrobit několik různých forem: prášek z drceného kořene, sušené a tekuté extrakty, tinktury, čaj (vodný nálev) a lisovaná šťáva z čerstvého kořene.

Extrakty se od sebe liší dvěma věcmi, rozpouštědlem a mírou zakoncentrování. Jako rozpouštědlo se podle lékopisné monografie používá voda, ethanol (v koncentraci zhruba 40 až 85 %) nebo methanol 45 %. Sušené extrakty mají poměr droga k extraktu (zkráceně DER) přibližně 3 až 7,4 : 1, takže z několika gramů kořene vznikne jeden gram extraktu.

Různorodost je i uvnitř jednotlivých forem. Monografie uvádí třeba tinktury v poměru od 1 : 5 do 1 : 10 (s ethanolem 56 až 80 %), tekuté extrakty ve vodě (DER 1 : 4 až 6) i ve sladkém víně (1 : 7 až 9) a lisovanou šťávu z čerstvého kořene (poměr 1 : 0,6 až 0,85). Každá z těch forem je jinak koncentrovaný a jinak vyrobený produkt. Lisovaná šťáva a některé tinktury se navíc vyrábějí z čerstvého kořene, kdežto kapsle a sušené extrakty ze sušené drogy. A protože se valepotriáty koncentrují právě v čerstvém kořeni, vychází každá forma z trochu jiné suroviny.

Rozdíl mezi formami není jenom technický. Valepotriáty se vyskytují hlavně v čerstvém kořeni a ve vodě i při skladování se rozkládají, takže z jejich chemické stálosti plyne jedna věc: vodný nálev ani dlouho skladovaný přípravek nemá stejné složení jako čerstvý kořen nebo čerstvě připravený lihový extrakt. Nejde tu o srovnávání „síly", ale o to, že se liší samotná chemie výsledku.

Poslední pojem, který se na obalech objevuje, je standardizace. Znamená, že výrobce ručí za obsah zvolené markerové látky, u kozlíku to bývá právě kyselina valerenová. Ne všechny přípravky ji ale na etiketě uvádějí.

Jak číst dávkování na etiketě?

Číslo na etiketě může znamenat dvě úplně různé věci. Buď je to hmotnost sušeného kořene (prášku), nebo hmotnost extraktu. A zaměnit se nesmí, protože 300 mg extraktu odpovídá výrazně většímu množství kořene než 300 mg prášku z drogy.

Klíčem k převodu je zkratka DER, tedy poměr droga k extraktu. Čte se takhle: DER 4 : 1 znamená, že ze 4 gramů kořene vznikl 1 gram extraktu. Z toho plyne, že 200 mg takového extraktu odpovídá zhruba 800 mg kořene. Je to výklad značení, ne doporučení, kolik čeho užívat. U tinktur a tekutých extraktů se poměr často píše obráceně, jako 1 : 5, a znamená jeden díl kořene na pět dílů rozpouštědla.

V praxi to znamená tohle. Když na jednom balení stojí „kořen 300 mg" a na druhém „suchý extrakt 150 mg (DER 5:1)", druhé balení odpovídá zhruba 750 mg kořene, tedy víc než první, i když je číslo na obalu nižší. Bez uvedeného poměru se dvě různá balení prostě porovnat nedají.

Konkrétní příklad z naší nabídky: Viridian Organic Valerian Root 400 mg uvádí ve složení „Bio kořen kozlíku lékařského (Valeriana officinalis) 400 mg, vegetariánská kapsle (hydroxypropylmethylcelulóza)". Je to tedy 400 mg sušeného kořene v jedné kapsli, ne koncentrovaný extrakt, a kapsle je z HPMC bez dalších pomocných látek.

Podle čeho vybírat?

První vodítko je lékopisná jakost. Droga, která splňuje Evropský lékopis, má zaručený minimální obsah seskviterpenových kyselin a silice, jinými slovy prošla obsahovou zkouškou popsanou výše.

Druhé vodítko je deklarovaná standardizace. Údaj o obsahu kyseliny valerenové vám umožní srovnat dva přípravky mezi sebou. Když na etiketě chybí, neznamená to nekvalitní produkt, jen horší srovnatelnost s ostatními. A vzhledem k tomu, jak silně obsah kolísá podle sklizně a původu, je právě uvedený obsah markeru způsob, jak tuhle přirozenou proměnlivost podchytit.

Třetí věc je způsob pěstování. Certifikace BIO (organic) se týká právě jeho, ne obsahu látek v kořeni.

Na etiketě se dá ověřit i to, z čeho je kapsle a co v ní kromě kořene je. Zmíněný přípravek třeba deklaruje kapsli z HPMC a uvádí, že neobsahuje pojiva, magnesium-stearát ani kyselinu stearovou. Je to informace o složení, kterou si na obalu můžete přečíst, ne tvrzení, že je taková kapsle zdravější. Celou nabídku najdete v kategorii antioxidanty a šířeji mezi doplňky stravy.

Když to shrnu, na etiketě stojí za pozornost čtyři věci: jestli přípravek odpovídá lékopisné jakosti, jestli uvádí obsah kyseliny valerenové, jestli je surovina v BIO kvalitě a z čeho je vyrobená kapsle. Žádný z těch údajů sám o sobě nerozhodne, ale dohromady dají docela dobrý obrázek o tom, co si kupujete.

Co zatím nevíme?

Obsah klíčových látek v kozlíku silně kolísá podle doby sklizně, podle původu i podle typu přípravku. V praxi to znamená, že dvě balení označená jako „kořen kozlíku" nemusí být chemicky rovnocenná. Sezónní data to potvrzují: každá skupina látek vrcholí jindy, takže žádný termín sklizně není „ideální" pro všechno naráz a každý přípravek je svým způsobem kompromis.

Věda se navíc dodnes neshodla na tom, která látka nebo skupina látek je pro kozlík ta charakteristická. Situaci komplikuje i nestálost valepotriátů. Protože se rozkládají, dají se v hotovém přípravku jen těžko spolehlivě změřit.

A do třetice, silice i valepotriáty se sušením a skladováním mění. Obsah naměřený v čerstvé rostlině proto nemusí odpovídat tomu, co zůstane v kapsli po několika měsících v regálu. Právě tady dává standardizace a lékopisná kontrola jakosti největší smysl.

Zdroje

1. Committee on Herbal Medicinal Products (HMPC), European Medicines Agency. Assessment report on Valeriana officinalis L., radix and Valeriana officinalis L., aetheroleum. EMA/HMPC/150846/2015. 2. února 2016.
2. Bos R., Woerdenbag H. J., van Putten F. M., Hendriks H., Scheffer J. J. C. Seasonal variation of the essential oil, valerenic acid and derivatives, and valepotriates in Valeriana officinalis roots and rhizomes, and the selection of plants suitable for phytomedicines. Planta Medica. 1998;64(2):143–147. PMID: 9556440. DOI: 10.1055/s-2006-957392.
3. European Pharmacopoeia, monografie 07/2015:0453 „Valerian root".
4. World Health Organization. WHO Monographs on Selected Medicinal Plants, Volume 1: Radix Valerianae. WHO, 1999.
5. National Institutes of Health, Office of Dietary Supplements. Valerian, Health Professional Fact Sheet.
6. Viridian Nutrition. Organic Valerian Root 400 mg (složení produktu, údaj z etikety).

Článek má informativní a vzdělávací charakter, shrnuje závěry uvedených institucí a nenahrazuje individuální konzultaci s lékařem nebo lékárníkem.