Pouze osvědčený a kvalitní sortiment
Doprava nad 4 000 Kč bez DPH zdarma
Poradenství k produktům pro zákazníky

Očkování, poruchy vývoje a imunity u dětí

Obsah článku:

Jsem praktická lékařka pro dospělé s cca 15 letou praxí, praktikuji homeopatii, zabývám se i jinými metodami alternativní medicíny. Nevlastním žádný oficiální papír, který by mě prohlásil za odborníka na očkování. Jsem „jen“ praktická lékařka, která vidí denně své pacienty a má zájem o to, aby byli zdraví. Nezapomněla jsem na Hippokratovu přísahu

  • především neškodit – a cítím jako svou morální povinnost doporučit jen takovou léčbu,

kterou bych byla ochotna podstoupit sama. Cítím se oprávněna veřejně sdělit svůj názor, ke kterému jsem se propracovala během let své praxe a studia homeopatie, během studia různých zdrojů týkajících se očkování a infekčních nemocí, pozorováním vývoje svých dětí a léčbou dětských homeopatických pacientů.

Žijeme ve svobodné zemi, ve které má každý Ústavou zaručená práva vyjadřovat svůj názor, svého práva využívám. Následující text odráží výsledky mého studia a osobní porozumění a interpretaci faktů, ke kterým jsem se dostala. Každý čtenář si může tatáž fakta vyhledat a sám si na ně vytvořit svůj názor.

Očkování je kontroverzní téma, existují dva nesmiřitelné tábory zastánců a odpůrců a někde uprostřed mezi nimi se motá většina lidí. Dostávají se k nim protikladné názory, poslouchají jednu invektivu za druhou, a pokud nemají možnost surfovat na internetu a přečíst si většinou anglicky psané texty, jsou odkázáni na místní zdroje. Bohužel místní (tím myslím české a slovenské) zdroje informací jsou značně nevyvážené.

Na jedné straně stojí oficiální medicína tvrdící, že očkování je prospěšné, bezpečné a nutné pro blaho celku. Až na výjimky popírá dlouhodobé nežádoucí následky očkování. Ohání se studiemi prokazujícími účinnost a bezpečnost. Straší návratem epidemií jako za starých časů, medializuje se každý nešťastný případ kojence zemřelého na černý kašel nebo záškrt. Navíc je oficiální medicína zaštítěna platnou legislativou ukládající očkovací povinnost a sankce za její neplnění.

Na druhé straně stojí laici, rodiče, léčitelé a občanská sdružení ventilující svůj negativní názor na očkování, od mírného nabádání k opatrnosti až po nesmiřitelný nesouhlas. Tato strana obvykle pouze prohlašuje, že očkování škodí, dává do souvislosti výskyt nemocí, jako jsou alergie, autoimunitní poruchy, hyperaktivita, autismus apod. bez nabídky mechanismu, který by vysvětloval patogenezi těchto nemocí. Strana odpůrců nebo lidí jen rezervovaných je denunciována oficiální medicínou, která s nimi nechce ani diskutovat, nebaví se na věcné úrovni o jejich argumentech.

Tvrdím, že očkování je posvátnou krávou moderní medicíny. Jeho účinnost a prospěšnost je axiom, o kterém se nedebatuje. Většina lékařů skutečně věří, že očkováním dělají dobrou věc. Nežádoucí účinky, nejsou-li skutečně akutní a dramatické, nejsou rozpoznány, protože lékařům chybí rámec myšlení a nástroje, které by jim umožnily je rozpoznat. Proto skutečně věří, že očkování je bezpečné. Věří, že vymýtilo nemoci, že před nimi chrání, že je třeba tzv. stádní imunita (= herd immunity = kolektivní imunita – pozn. red.), tj. vysoká proočkovanost, a dělají si skutečně starosti, že když se rozšíří neochota očkovat, že to ohrozí zbytek populace. Všimněte si, v přechozích větách jsem psala „věří“. Protože ona to je skutečně převážně jen víra. Také jsem ji sdílela, ale zjistila jsem, že se zakládala na nesprávných základech.

Pozorujeme-li debaty o očkování, je tam spousta emocí a ideologie, ale jen málo faktů. Připomíná mi to náboženské debaty věřících v různého boha. Je to skutečně zajímavé, protože v těchto debatách nejde skoro nikdy o racionální, vědeckou diskuzi o faktech, ale o přetlačování se, kdo více prosadí svou víru. Zastánci očkování pouze odmítají argumenty protistrany s tím, že to není pravda. Někdy říkají (a píší) skutečné nesmysly. Nedávno jsem kdesi četla článek MUDr. Hany Cabrnochové, předsedkyně Společnosti dětského lékařství a místopředsedkyně Vakcinologické společnosti o očkování. Hned na začátku vychvalovala zásluhy očkování na vymýcení nemoci a mezi jinými jmenovala choleru a mor – nemoci, proti kterým se u nás nikdy neočkovalo! Neumím si to vysvětlit. Nelze to vysvětlit nevědomostí, takové chyby by dělat neměla. Podle mě jen vyjádřila hluboko zažrané přesvědčení, které je tak hluboko uložené, že se o něm ani nepřemýšlí, natož pochybuje, a domnívá se, že očkování je jediným faktorem, proč nemáme epidemie infekčních nemocí jako ve středověku.

Uprostřed toho všeho jsou rodiče dětí, kteří se snaží co nejlépe pečovat o jejich zdraví a s přístupem k internetu se dostávají k informacím, které je mnohdy vyděsí a oni nevědí co s nimi. Rozumné diskuze s pediatrem se dočkají jen v ojedinělých případech a nakonec se jejich rozhodnutí řídí spíše tím, kolik nepříjemností ze strany úřadů jsou ochotni snášet, než nejlepším zájmem jejich dítěte.

Chci shrnout všechny základní informace o očkování, vysvětlím, proč jsou lékaři tak neochotni očkování zpochybnit, proč některé věci nevidí, nabídnu mechanismus, kterým může očkování škodit, ukáži, jak vytipovat ohrožené děti a hlavně nabídnu těm, kteří již nějakou škodu utrpěli, naději na léčení.

O problematiku očkování se zajímám více než 10 let. Začalo to díky mému mladšímu synovi, letos patnáctiletému, který na první očkování Alditeperou (vakcína DTP, obsahující rtuť; proti záškrtu, tetanu a černému kašli – pozn. red.) reagoval prudkou reakcí. Ječel vysokým křikem, o kterém jsem se až dodatečně dozvěděla, že se mu říká encefalitický křik, měl horečku, oteklou a zarudlou celou půlku zadečku, do které byl očkován. Byla jsem tehdy čerstvě po atestaci a ani ve snu mě nenapadlo, že by očkování mohlo něco takového udělat. Ani dětská lékařka mě na nic neupozornila. Nenapadlo mě vůbec přečíst si příbalový leták. Prostě a jednoduše jsem jako mnoho dalších rodičů přinesla své tříměsíční dítě důvěřivě na očkování.

Reakce mého syna trvala tři dny. Po jejím odeznění přestal spát, často se budil, vždy s tímto pláčem, s vytřeštěnýma očima a zaťatýma ručkama ječel a ječel. Také začal být neklidnější, uplakanější, v batolecím věku byl extrémně agresivní a hyperaktivní. Samozřejmě, že dostal další DTP očkování, sice tzv. frakcionovaně, rozděleně na dvě dávky, ale dostal je. Dnes vím, že když reagoval tak divoce na první dávku, už neměl být touto vakcínou dále očkován. Syna jsem si nedávno vzala do péče jako jeho lékařka a měla jsem tak možnost se podívat do jeho karty. Záznam zní: matka hlásí febrilní reakci, otok hýždě, vymizelo. To napsala dětská lékařka druhý den, když jsem jí volala. Ani slovo o tom neobvyklém pláči, který jsem hlásila, ani slovo o tom, že by reakci hlásila na SÚKL (Státní Ústav pro Kontrolu Léčiv – pozn. red.), což byla její povinnost.

Celou tuto historii píši proto, abyste viděli, že ani lékaři často nic neví. Já nic netušila, nevěděla, nic mě nenaučili. Nežádoucí reakce nejsou téměř vůbec hlášeny, proto může oficiální medicína tvrdit, že jsou vzácné.

Začala jsem studovat homeopatii a poprvé jsem se začala dozvídat něco o tom, že to očkování nemusí být tak úžasné a že to dokonce může způsobit velký průšvih. Syna jsem již nenechala přeočkovat Trivivacem (tzv. MMR vakcína), v 5 letech jsem odmítla přeočkování DTP. Dostal tehdy pouze tetanus (stejnou dávku jako dospělý!), protože jsem netušila, že problémem byla i rtuť, nejen pertussová vakcína (pertussis = černý kašel – pozn. red.). Po tetanovce byl opět asi dva týdny „na zabití“. Nebudu popisovat celou svou cestu, představím vám její výsledky.

Zpět na začátek »

1. Očkování a infekční nemoci

U tvrzení, že očkování vymýtilo infekční nemoci a že by se po jeho omezení nebo zastavení znovu vrátily velké epidemie, obvykle skončí každá debata. Je to hlavní strašák oficiální medicíny, malují nám katastrofické scénáře epidemií, zástupy umírajících nemluvňat atd. Co je na tom pravdy? Podívejte se na http://www.genesgreenbook.com/…idnt-save-us.

Obrázek vydá za tisíc slov. Grafy názorně ukazují, že přes 90% snížení výskytu a úmrtnosti na infekční nemoci připadá na vrub jiných faktorů než je očkování. Těmi faktory jsou zejména:

  • výživa – zajímavé jsou zejména grafy ukazující současný pokles výskytu kurdějí (tj. nedostatku vitamínu C; kurděje = skorbut – pozn. red.) a nemocí
  • hygiena
  • kanalizace, kvalitní pitná voda
  • lepší bydlení (slunce)
  • zkrácení pracovní doby (zase slunce a vitamín D – dostali se ven z fabriky ještě za světla a mohli si odpočinout. Velkou zásluhu na snížení výskytu infekcí je proto třeba připsat odborům.
  • důležité bylo pravděpodobně i zvýšení všeobecné vzdělanosti a gramotnosti.

Výskyt závažných nemocí v dnešní době dává těmto pozorováním za pravdu. Naprostá většina případů záškrtu na Ukrajině postihuje děti z romských osad nebo jiných sociálně slabých skupin. V celosvětovém měřítku se podobné epidemie vyskytují převážně v zemích se slabou ekonomickou infrastrukturou, negramotným a chudým obyvatelstvem. Nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na loňskou epidemii prasečí chřipky. Z Mexika přicházely děsivé zprávy, chřipka tam měla relativně vážný průběh a dost úmrtí. I na základě těchto prvních informací vyhlásila WHO pandemii. A jak to vypadali v civilizovaných zemích? Ukázalo se, že nemoc je mnohem mírnější než běžná sezónní chřipka a zemřelí na ni se rekrutovali z jinak rizikových skupin.

Zkuste si představit, že žijete jako dělník v polovině 19. století. Budete žít v chatrči, na pár metrech s celou svou rodinou, nebudete mít dost jídla, budete neustále hladovět, nebudete mít dostatek pitné vody, nebudete se mýt, prát si prádlo, protože nebude kde a bude to příliš drahé, budete pracovat 16 hodin denně bez pořádného jídla a odpočinku, za celý týden se nedostanete na vzduch, budete vdechovat jedovaté výpary z výroby. Myslíte si, že budete zdraví? Jaká by asi byla vaše imunita? Kolika let byste se asi dožili? A vašich dětí, které sdílejí tytéž životní podmínky a místo do školy chodí od útlého věku pracovat do té samé továrny? My si neuvědomujeme, že si žijeme lépe než šlechtici ve středověku, že samozřejmost slušného bydlení, dostatku jídla a možnost odpočinku tu nebyla vždy. Že to přišlo až s 20. stoletím. A právě tyto změny vedly k ústupu infekčních nemocí. Očkování se s tím jen svezlo. Jako byste naskočili na konec brzdícího vlaku a mysleli si, že jste ho zastavili.

I kdybychom neměli k dispozici tyto grafy, stačí si položit jednoduchou otázku. Kam se poděly nemoci, proti kterým se neočkovalo? Mor, cholera, spála (šarlach – pozn. red.)

  • že by hygiena a výživa platila jen na některé bakterie a viry a proti jiným musíme mít

očkování? Je zajímavé, že když čtu nějaký rozhovor s lékařem propagujícím očkování, tvrdícím že očkování vymýtilo nemoci, žádný novinář mu nikdy nepoloží právě tuto otázku – co se stalo s nemocemi, proti kterým se neočkuje.

A kde je virus chřipky a jiných respiračních nemocí v létě? Kam se schová? Nejsou to typy virů, které by přežily měsíce na slunci a suchu.

Všimněte si grafu ukazující úmrtnost na spálu. Spála byla v polovině 19. století vražednou nemocí, umíralo na ni kolem 40% dětí. Samuel Hahnemann, zakladatel homeopatie, si vybudoval svou pověst mimo jiné úspěchem při epidemii spály ve městě, kde tehdy žil. Chodil do rodin k nemocným dětem a věděl, že když dnes vidí jedno nemocné dítě, zítra budou nemocné všechny a za pár dnů jich polovina zemře. Přemýšlel, jak ochránit sourozence nemocných dětí. Obraz spály odpovídal a stále odpovídá léku Belladonna. Tímto lékem léčil nemocné děti a současně ho rovnou podal jejich sourozencům. Jakmile začal provádět toto opatření, nedošlo již k jedinému úmrtí.

Spála dnes? Penicilín na týden a hotovo. Jak to, že se tak děsivé nemoci stala nemoc banální? Nejde jen o spálu, podobný vzorec vidíme i u jiných nemocí. Například syfilis byla z počátku v Evropě subakutní nemocí, která zabíjela velmi nepříjemným způsobem během několika týdnů. Dnes ji můžete mít celá desetiletí a nevíte o tom. Všichni mí pacienti, u kterých byla zjištěna syfilis, ji měli zjištěnou náhodně při odběru krve. Neměli žádné příznaky.

Totéž platí pro tuberkulózu, většina nakažených v naší zemi si vytvoří imunitu, aniž by měla jediný příznak, jen zlomek z nich onemocní manifestním onemocněním. Ale když byla zavlečena do panenských populací Eskymáků a Indiánů, fungovala jako biologická zbraň. Podobnou biologickou zbraní proti Indiánům byly spalničky (osýpky – pozn. red.). Pro kolonizátory banální nemoc, pro Indiány smrtelná.

Vidíme, že průběh nemocí závisí na mnoha jiných faktorech, než je očkování. Hlavními faktory určujícími výskyt a závažnost budou spíše výživa, hygiena, přístup k čisté pitné vodě, dostatek vitamínu C a D a předchozí genetická paměť. Infekční zárodky se nám přizpůsobují a i my si na ně zvykáme. Vyskytuje-li se nemoc v populaci po staletí až tisíciletí, nebývá její průběh tak závažný jako v populaci, kam byla čerstvě zavlečena. Dalo by se to říci i tak, že imunita našich předků, jejich kontakt s infekcí, chrání i nás. Přerušení tohoto řetězce očkováním může mít nedozírné důsledky pro další generace.

Další dosud běžně neznámým jevem je, že součástí přizpůsobení mikrobů je i přizpůsobení závažnosti nemoci podle cesty přenosu. Když mikrob potřebuje, abyste se pohybovali mezi ostatními lidmi, nebude nemoc tak vážná, abyste nebyli schopni vstát z postele – například běžná nachlazení, ale i dětské nemoci. Když potřebuje, abyste nehybně leželi, bude vám tak zle, že se nepohnete – například malárie. U nemocí přenášených infikovanou vodou se ukazuje, že závažnost záleží na kvalitě kanalizace v dané zemi. Někde v Africe, když máte choleru, můžete ležet, kálet pod sebe a je vysoká šance, že se výkaly dostanou do společného zdroje vody a nakazí další lidi. V zemích nemívá cholera tak vážný průběh, může proběhnout i docela nenápadně, aby vás donutila jít mezi lidi a šířit ji tam. Tento jev byl pozorován v latinsko-amerických zemích, kde mohli porovnat výskyt v chudinských a bohatých čtvrtích. Jistě že na to měl vliv i stav výživy obyvatel.

Již nevím, kdo přesně řekl, že existuje lež, lež do nebe volající a statistika. Nebo že věří jen statistice, kterou si upraví sám. Historie očkování oplývá případy falšování statistik, změn diagnostických kritérií v době zavedení očkování, které papírově eliminovaly nemoci, problémů s hlášením nemocí, považování očkovacího statusu za hlavní diagnostické kritérium…

Již v 19. století docházelo k podivným praktikám při hlášení případů neštovic (pravých kiahní – pozn. red.) a zmatkům při určování očkovacího statusu nemocných.

Zářným nebo spíše temným příkladem z novější doby je dětská obrna, poliomyelitis. Je to jediná nemoc, jejíž výskyt se při stoupající životní úrovni zvýšil. Kulminovala kolem 2. světové války a krátce po ní. Hlavním důvodem bylo paradoxně právě zlepšení hygieny. V primitivních podmínkách se děti promořily virem už v batolecím věku a neprodělaly manifestní onemocnění. Pozdější nákaza vedla k závažnějšímu průběhu. Stejný vzorec vidíme i dnes u dětských nemocí, které se díky očkování přesouvají do vyššího věku se všemi riziky, vidíme to u EB viru (Epstein-Barrov vírus – pozn. red.), který u malých dětí nevyvolá téměř nikdy zvláštní symptomy, ale u puberťáků způsobí infekční mononukleózu.

Očkování proti polio (detskej obrne – pozn. red.) je klasickým případem vydávaným konvenční medicínou za úspěch očkování. Skutečnost je ale poněkud jiná. Na výše uvedených stránkách najdete i grafy týkající se polio. Oficiální statistiky ukazují po počátku očkování vzestup výskytu. CDC uvádí, že od 70. let 20. století byly všechny případy polio způsobeny vakcínou. Přijde mi poněkud zvláštní očkovat proti nemoci, která se nevyskytuje a způsobovat právě tu nemoc, které se mělo zabránit. Kdo tady ohrožuje veřejné zdraví?

S polio je spojeno několik velmi zásadních věcí. Musím říct, že lékaři jsou udržováni v nevědomosti, stejně jako jsem byla já. Když se začalo zavádět očkování, zjistilo se, že výskyt stoupá. Místo toho, aby se od očkování upustilo, změnila se diagnostická kritéria a to zásadně. Před očkováním se za polio považovala jakákoli chabá paralýza, která trvala nejméně 24 HODIN, nebylo vyžadováno laboratorní potvrzení. Po zahájení očkování se za polio prohlásil pouze případ, kde paralýza trvala 60 DNÍ a muselo být provedeno laboratorní vyšetření. Současně byla zavedena diagnóza aseptické meningitidy. Případy polio se prostě jen přesunuly do kolonky aseptické meningitidy. Kromě toho byl očkovací status – skutečnost zdali pacient byl nebo nebyl očkován – zásadním faktorem při určování diagnózy. Jinými slovy, byli-li jste očkováni, nemohli jste mít polio a figurovali jste pod jinou diagnózou. Podrobnosti o polio najdete v knize Neilla Z. Millera „Co možná nevíte o očkování“ (angl. „Vaccines: Are They Really Safe and Effective?“).

Polio kulminovala v době, kdy bylo hojně používáno DDT lidi si jím stříkali i zahrady a dostávalo se do potravního řetězce, zejména kravského mléka. Současně kojení nebylo vůbec v módě. V té době opouštělo americké porodnice pouze 5% kojících matek. Děti nebyly kojeny, byly chovány v přílišné čistotě, což jim znemožnilo přirozený rozvoj imunity, byly zatíženy DDT z mléka a v létě žily z limonád a zmrzlin. Šlo o kombinaci infekce a intoxikace. To vše vedlo k náchylnosti a onemocnění. Někteří lékaři dokázali u své klientely snížit výskyt polio na zlomek procent výskytu v okolí pouze tím, že děti převedli na stravu s nízkým glykemickým indexem.

Závěr: očkování nemělo na výskyt infekčních nemocí zásadní vliv. Hlavní vliv mělo zlepšení výživy obyvatelstva, zkvalitnění bydlení, zlepšení komunální hygieny a zvýšení životního standardu. Prakticky stejně ubývalo nemocí, proti kterým se očkovalo i nemocí, proti kterým se nikdy neočkovalo. Nemoci ubývaly stejně v zemích, kde se proti nim očkovalo i v zemích, kde se proti nim neočkovalo – za předpokladu, že šlo o země se srovnatelným standardem a způsobem života. Sama WHO prohlásila, že míra výskytu onemocnění a úmrtí v zemích třetího světa nemá žádný přímý vztah k očkování či lékařskému ošetření, nýbrž je úzce spjatá se standardem hygieny a výživy.

Kdo straší epidemiemi jako v dobách před očkováním, zjevně není dobře informován. Kdybychom pro účely této diskuze připustili, že očkování sníží výskyt nemocí řádově o procenta, je třeba si položit otázku, jestli není cena příliš vysoká. Dětské zdraví není jen vyhnout se spalničkám a černému kašli, ale jde o celkové zdraví, nepřítomnost alergií, poruch imunity, poruch učení, nemluvě o závažnějších postiženích. Jak uvidíte dále, dnešní volba je hlavně o tom, jaké riziko si vybrat. Protože ani jedno rozhodnutí – očkovat nebo neočkovat není bez rizika. Nejde jen o kvantitativní riziko, ale i kvalitativní. Pro některé rodiče a děti může ta volba vypadat i takto: riskovat spalničky nebo autismus? Je paradoxní, že některé vakcíny i podle oficiálních údajů způsobují více problémů než původní nemoc. Typickou nemocí je hepatitis B (nakažlivá žloutenka typu B – pozn. red.). V USA jsou ročně řádově desítky případů nemoci u kojenců a batolat, ale tisíce hlášených reakcí na vakcínu. Takže vakcína poškodí řádově stokrát více dětí, než kolik jich teoreticky ochrání. Rozum zůstává stát.

Zpět na začátek »

2. Co je vlastně očkování a jak se během let měnilo

Podívejme se blíže na očkování samotné. Co je to vlastně očkování? Teorie říká, že je to zavedení malé dávky mrtvého nebo oslabeného mikroorganismu do těla za účelem „tréninku“ imunitního systému. Předpokládá se, že si imunitní systém tohoto mikroba zapamatuje a v případě skutečné infekce ho rychleji zlikviduje. V zásadě je to zajímavá myšlenka, která má racionální jádro. Problém ale je, jak se během let vyvíjely vakcíny a jak se měnila očkovací praxe. Abychom to pochopili, musíme se podívat do historie očkování:

První nemocí, proti které se zkoušelo očkovat, byly pravé neštovice. V dnešní době nejsme schopni docenit, jak strašná nemoc to byla. O tom není žádných pochyb. Byla vysoce nakažlivá, měla relativně vysokou úmrtnost a zanechávala trvalé následky. Podívejte se na internet na obrázky nemocných neštovicemi, stojí to za to. Je pochopitelné, že se lidi snažili vymyslet nějakou ochranu.

Začátky byly zcela primitivní. Již ve starověku zkoušeli přenést trochu hnisu z mírných případů neštovic na zdravé osoby s nadějí, že očkovaný jedinec prodělá také jen mírné neštovice. Tato praxe vycházela z neznalosti imunitních dějů, protože pouze síla a kvalita imunitního systému určovala, jestli člověk vůbec onemocní, jak vážně onemocní a zdali přežije. Naši předkové se domnívali, že mírný případ neštovic znamená mírnou nákazu a chtěli tak předejít silné nákaze v budoucnosti. Muselo to nějak fungovat, jinak by to nedělali. Tato metoda, které se říkalo variolace, měla řádově několikaprocentní úmrtnost. Lepší než neštovice, ale stále ještě dost.

Další metodou prevence neštovic se stala vakcinace. Anglický lékař Edward Jenner si všiml, že dojičky krav, které prodělaly kravské neštovice způsobované příbuzným virem, nedostávaly pravé neštovice. Usoudil, že prodělání kravských neštovic nějak chrání proti pravým neštovicím a pokusil se to dokázat. Jenner vzal materiál z boláku dojičky nemocné kravskými neštovicemi a inokuloval (naočkoval – pozn. red.) ho do řezu na paži osmiletého Jamese Phippse. Chlapec pak onemocněl kravskými neštovicemi. Za 48 dní chlapce infikoval pravými neštovicemi a chlapec neonemocněl. O svém pokusu napsal do lékařského časopisu. Jenner nebyl jediný, kdo takto experimentoval, ale připadla mu čest být uváděn v historii medicíny. Bohužel se už z oficiálních zdrojů nedozvíte, že jeho metoda přinesla i první oběti a to v jeho vlastní rodině. Očkoval svého tehdy asi ročního syna a z chlapce vyrostl idiot. Očkoval i svou těhotnou manželku a ona porodila mrtvé dítě.

V souvislosti s pravými neštovicemi nabízím k úvaze hypotézu. Homeopatie zná princip vzájemného vztahu dvou nemocí. Vychází z pečlivých pozorování přirozeného souběhu různých nemocí. Homeopatie vychází z principu podobnosti – podobné se léčí podobným. Nápad využít uměle připravené léky vyšel z pozorování skutečných trvalých vyléčení, ke kterým došlo pouze a výhradně při použití podobných, nikoli opačných léčebných prostředků. Zakladatel homeopatie Hahnemann si také všiml toho, že se lidé někdy vyléčili z nemocí tím, že prodělali nemoc podobnou. Podobností se myslí podobnost symptomů. Například si všiml, že někteří lidé se vyléčili z chronické pustulózní vyrážky právě proděláním neštovic. Protože jde o značně rizikovou cestu, Hahnemann hledal bezpečnější způsob, jak napodobit nemoc a přišel na to, že lze použít léky. Sám na sobě zkoušel chinin a zjistil, že začal produkovat symptomy malárie. Z toho usoudil, že chinin má potenciál vyléčit malárii právě proto, že je u zdravého jedince schopen vyvolat její symptomy. Zájemce o podrobnosti odkazuji na jeho základní dílo „Organon racionální léčby“, vydalo nakladatelství Alternativa, www.alternativa.cz.

Jak to souvisí s neštovicemi? Kravské a pravé neštovice jsou nemocemi podobnými, čili lidé pozorovali homeopatický princip podobnosti v praxi. Takže celá teorie a praxe očkování stojí na nepochopeném homeopatickém principu podobnosti. Rozepisuji se o tom tak podrobně i proto, že se můžete setkat s názorem, že očkování je vlastně homeopatické, protože se do těla zavádějí malé dávky mikrobů, aby ochránily před týmiž mikroby. Jak postupně porozumíte, možná tomu tak bylo v 19. století, ale rozhodně to neplatí nyní. Současné vakcíny nemají s původní nemocí nic společného. Homeopatie je založena na principu podobnosti, přičemž ta podobnost musí být logicky vnitřně svázaná, nejen povrchní.

Původně nebylo známo, že kravské a pravé neštovice jsou způsobeny jinými původci, mohlo dojít i k jejich smíšení při pasážování od jedné osoby k druhé. Často se tehdy používala metoda očkování „z paže do paže“. Inokulovala se jedna osoba, a když začala produkovat hnis, přenesl se na další osobu. Tato metoda ovšem přinášela problém rizika přenosu jiných nemocí, zejména syfilis a hepatitidy.

Když bylo zjištěno, že se viry liší, očkovací virus byl nazván vaccinia virus. Vaccinia virus je blízce příbuzný viru způsobujícímu kravské neštovice. Přesný původ vaccinia viru je neznámý pro nedostatky ve vedení záznamů, jak byl po desetiletí v laboratořích opakovaně kultivován a pasážován. Nejběžnější názor je, že viry vaccinia, kravských

neštovic a varioly byly všechny odvozeny od jednoho společného předchůdce.

Protože metoda přímé inokulace byla jednak nepraktická – musel existovat nepřerušený řetěz nositelů viru – a přinášela značná rizika, hledaly se metody, jak očkovací materiál uchovat. A jak snížit riziko reakcí.

Zpět na začátek »

3. Co obsahují vakcíny

První vakcíny byly sekrety, tkáně, kultury obsahující kompletní infekční agens, tj. původní vakcinace znamenala přímý přenos infekčního materiálu, bez konzervantů a dalších přídatných látek. Šlo o přesné napodobení skutečné infekce. Ovšem také se všemi riziky, vysokým počtem akutních reakcí a relativně vysokou úmrtností.

Současné vakcíny se vyvíjely s tím, jak se vědci snažili minimalizovat vedlejší účinky a rizika. Mikroby, viry a jejich antigeny pak byly různě štěpeny a modifikovány, aby vyvolaly protilátkovou odpověď a nepůsobily akutní zánětlivou reakci. Mikroby byly zabíjeny (chemicky – formaldehyd) nebo oslabovány opakovaným pasážováním přes buněčné kultury. Pro zachování sterility byly dodány konzervační látky, např. rtuť ve formě thiomersalu (prudko jedovatá organická zlúčenina ortuti – pozn. red.) od 30. let 20. století. Pro tuto formu rtuti nebyla provedena jediná studie o bezpečnosti. Jde o jinou formu rtuti, než která se vyskytuje v potravním řetězci.

Původní antigen ve vakcíně je natolik pozměněn, že ho imunitní systém nerozpozná jako nebezpečí a nereaguje na něj a proto se přidávají adjuvancia ke zvýšení reaktivity, zejména soli hliníku (od 20. let 20. století) a skvalen. Na oficiálním seznamu nejsou kontaminující látky, např. zbytky DNA z buněčných kultur, viry (SV 40 – onkogenní virus), bakterie, stopy antibiotik apod.

Když víme, jak se proměnily vakcíny během historie očkování, z prostého přenosu hnisu po výše uvedený koktejl uměle vytvořených látek, můžeme si položit jednoduchou otázku: funguje současné očkování jako napodobení přirozené infekce a zajišťuje obdobnou imunitu nebo způsobuje zcela jiné změny imunitního systému? Já si myslím, že druhá možnost je pravdivá. Je nutné si uvědomit, že očkování bylo rozvíjeno v dobách, kdy nebylo mnoho známo o imunitním systému dětí.

Závěr: vakcíny jsou koktejly uměle upravených antigenů, chemikálií a kontaminujících látek: zbytků antibiotik, desinfekce a jiných bakterií a virů z tkáňových kultur. Nejde o napodobení přirozené infekce, které by obdobně stimulovalo imunitní systém. Vstupují do těla jinou cestou než přirozená infekce, obcházejí slizniční bariéru střeva a játra, vstupují přímo do krevního oběhu a do mozku. Chemikálie zůstávají v těle roky a vyvolávají chronickou imunitní reakci.

Zpět na začátek »

4. Vliv očkování na imunitu a nervový systém

Od začátku očkování existují záznamy o nežádoucích účincích na nervový a imunitní systém. Existuje mnoho hlášených případů nežádoucích reakcí, existují vládní programy odškodnění (jen v některých zemích), v USA jde z ceny každé vakcíny určité procento do fondu odškodnění atd. Částky se pohybují od několika centů až po několik dolarů z ceny jedné dávky vakcíny. Jinými slovy, konzumenti – pacienti si sami platí odškodné za poškození. Je nutné vědět, že odpovědnost za poškození vakcínami má jiný režim než odškodnění za poškození způsobené léky. Farmaceutické firmy mohou platit astronomické pokuty a mimosoudní vyrovnání za poškození léky, ale za poškození vakcínami neplatí.

Zastánci očkování argumentují tím, že případy poškození jsou jen ojedinělé a současně s tím se táhne nevyslovená myšlenka, že tito jedinci mají sice smůlu, ale holt se obětovali pro blaho celku. Pravdou je, že nikdo neví, kolik je ve skutečnosti nežádoucích účinků vakcín. Kdyby se hlásily všechny reakce, skutečně všechny, tak by pediatři možná trávili v ordinacích hodinu denně navíc papírováním. Určitou představu si můžeme udělat podle amerického systému hlášení VAERS. Uvádí se v něm pro jednotlivé vakcíny až desetitisíce reakcí ročně, z nichž mnoho bylo vážných, vyžadujících návštěvu pohotovosti nebo hospitalizaci. Také mnoho úmrtí. Oficiální autority v USA z FDA a CDC odhadují, že je hlášeno řádově jen několik procent všech reakcí. Takže si ta čísla můžeme vynásobit nejméně 50× a dostáváme se ke statisícům ročně. USA mají cca 300 miliónů obyvatel, Česká a Slovenská republika dohromady asi 15 miliónů, tj. 20krát méně. Z toho vyplývá, že by u nás mělo docházet ročně k řádově desetitisícům nežádoucích reakcí na vakcínu, většina z nich se logicky týká dětí. To je značně znepokojivé číslo, znamená to cca desetinu očkovaných. V České republice bylo nedávno umožněno, aby veřejnost mohla sama hlásit nežádoucí účinky léků SÚKLu. Formulář si lze stáhnout na jejich stránkách. Na Slovensku je to obdobné. V každém případě lze trvat na hlášení prostřednictvím lékaře. Zákon výslovně ukládá povinnost hlásit nežádoucí účinky.

Existují i případy úmrtí, oficiálně uznané v souvislosti s očkováním a uváděné na příbalových letácích, viz např. http://www.vaccineshoppe.com , kde najdete příbalový leták k vakcíně Tripedia, obdobě našeho Infanrixu. Na straně 11 na konci kapitoly o nežádoucích účincích je uvedeno: „nežádoucí účinky hlášené během používání vakcíny po schválení zahrnují idiopatickou trombocytopenickou purpuru, syndrom náhlého úmrtí kojence, anafylaktické reakce, celulitis, autismus, epilepsii grand mal, encefalopatii, hypotonii, spavost a zástavu dýchání.“ Autismus uvedený v příbalovém letáku! A je nutné si uvědomit, že se tato vakcína aplikuje tříměsíčním dětem, proto je tento seznam velmi znepokojivý!

Vakcíny obsahují mnoho přídatných látek a tyto látky – adjuvancia, konzervanty atd. se ukazují být hlavním problémem. Existuje rozsáhlý výzkum vlivů adjuvans na imunitní a nervový systém zvířat a odpovídající epidemiologické studie u lidí.

Již v roce 1926 Lancet publikoval data dokazující, že očkování proti neštovicím způsobuje encefalitis (zánět mozku – pozn. red.). Dr. Gerhard Buchwald uvádí v knize „Očkování – obchod se strachem“, že v Německu několik let po zastavení očkování proti neštovicím skokově poklesl počet dětí s vážným poškozením mozku, které byly přijímány do sociálních ústavů. Snížení jejich počtu bylo trvalé a stabilní. Zjevně u určitého procenta dětí docházelo po očkování proti neštovicím, které se provádělo během prvních dvou let věku, k závažnému trvalému poškození mozku a vývoje.

Vakcína proti pertusi (černý kašel – pozn. red.) se běžně používá k vyvolání encefalitidy u laboratorních zvířat.

Vakcíny nebo jejich ekvivalent (antigen plus hydroxid hlinitý) se i v současnosti používá k vyvolání alergií u pokusných zvířat. Byla jsem přítomna na přednášce Fyziologické regulační medicíny, kde to bylo prezentováno. Přednášel Dr.Alessandro Perra, vědecký sekretář Mezinárodní akademie fyziologické regulační medicíny, Milán, Itálie.

Japonsko bylo v 70. letech na 17. místě v kojenecké úmrtnosti, ale pro časté nežádoucí účinky DTP vakcíny (zejména SIDS, epilepsie a další neurologické poruchy) v roce 1975 přesunulo první očkování až po dovršení dvou let věku. Toto opatření katapultovalo Japonsko na 1. místo (tj. nejlepší) v kojenecké úmrtnosti. Japonsko mělo nejnižší úmrtnost kojenců a batolat v době, kdy tyto děti NEBYLY vůbec OČKOVÁNY. Není to zvláštní? Rodiče jsou u nás strašeni tím, že jejich neočkované děti chytí pertusi a zemřou, když nebudou očkovány, ale současně se jejich celkové riziko úmrtí paradoxně sníží, protože vymizí SIDS. Autoři této studie v závěru uvádějí, že věk zahájení rutinního očkování se zdá být mnohem důležitějším faktorem výskytu reakcí než přechod od buněčných k nebuněčným vakcínám.

V našich zemích není moc možností porovnat vývoj očkovaných a neočkovaných dětí. Děti se neočkují obvykle jen ze zdravotních důvodů, tudíž je nelze porovnávat se zdravými dětmi. Když se ale podíváme do zemí, kde tu možnost mají, budeme překvapeni. Znovu odkazuji na stránky s přehledem ústupu infekčních nemocí, zejména na grafy 29 a 30, kde vidíte porovnání celkového zdraví očkovaných a neočkovaných dětí.

Další pozorování poskytuje praxe Dr. Philipa Incao, www.philipincao.com. Dr. Philip Incao je antroposofický rodinný lékař dlouholetou praxí v zemědělské komunitě státu New York. Jeho praxe mu umožnila sledovat očkované a neočkované děti od narození do dospělosti. Poměr očkovaných a neočkovaných dětí (z důvodu přesvědčení rodičů) v jeho praxi byl cca 1:1. Během 23 let praxe pozoroval, že neočkované děti byly zdravější, silnější a odolnější než očkované. Alergie, astma, poruchy chování a pozornosti byly zcela zřetelně častější u očkovaných dětí. Na druhou stranu neočkovaní netrpěli nijak častěji ani vážněji infekcemi. http://www.compwellness.net/…ves-Ohio.pdf.

Dr. Martin Hirte v knize „Očkování – pro a proti“ uvádí, že neočkované děti jsou mnohem méně nemocné, než ty očkované. Neočkované vídá obvykle jen při preventivních prohlídkách.

Mnoho z vás bude asi překvapeno. Celé roky je nám tvrzeno něco úplně jiného. Že očkování dětem prospívá, že je chrání před nemocemi a snižuje celkovou úmrtnost. Jak se ukazuje, nebude to tak úplně pravda.

Skutečných vědeckých, dvojitě slepých kontrolovaných studií, sledujících očkované a neočkované děti, moc není. Neil Miller uvádí jednu: Kristensen, Aaby a Jensen: „Routine vaccination and child survival: follow up study in Guinea-Bissau, West Africa“ (BMJ 2000; 321:1435). Kojenci očkovaní DPTPol měli téměř dvojnásobné riziko úmrtí než neočkovaní

  • imunosuprese navozená vakcínou v nehygienickém infekčním prostředí vede k vyššímu

riziku nemoci a úmrtí. U nás očkované děti houfně neumírají jen proto, že nejsou v kontaktu se závažnými nemocemi.

V Austrálii způsobily imunizační kampaně u domorodých Aboriginů vzestup kojenecké úmrtnosti na dvojnásobek, popisuje jejich lékař Dr. Archie Kalokerinos (http://www.whale.to/…kerinos.html).

Proč je tomu tak? Co se vlastně děje v těle po očkování? Jak jsem již uvedla, složení vakcín se během let zásadně změnilo, už to není napodobování přirozené infekce, jako tomu bylo dříve. Studie sledující účinnost se obvykle zaměřují jen na hladinu protilátek, čím více, tím lépe. Nezohledňují stav celé imunity, změny v buněčné nespecifické složce.

Přitom právě buněčná imunita, leukocyty, makrofágy, je to, co skutečně fyzicky likviduje infekční zárodky, co nás zbaví bakterií a virů. Protilátky jsou jen jakési značky, signální praporky označující rozpoznaného vetřelce. Dokonce ani nezaručí imunitu, jak bylo v epidemiích mnohokrát dokázáno. Vyskytují se případy, kdy onemocní člověk s vysokým titrem protilátek a neonemocní člověk bez protilátek.

Podívejme se stručně na rozdíly mezi přirozenou a vakcinační imunitou.

Zpět na začátek »

4.1. Přirozená imunita

Zjednodušeně řečeno má imunitní systém dvě hlavní složky.

Th1 je buněčná imunita, aktivuje se při infekci, je odpovědná za akutní zánětlivé projevy (vyrážka, horečka, sekrety, průjem. Imunitní buňky T-lymfocyty vyzrávají v thymu – brzlíku. Brzlík je zajímavý a možná i v dospělosti důležitý orgán. Na medicíně jsem se učila, že v dospělosti atrofuje. Ano, ale jen v očkovaných populacích. Když pitvali zemřelé v neočkovaných populacích, zjistilo se, že jejich thymus atrofován nebyl. Proč je to důležité? Důležitost brzlíku dalece přesahuje jen odolnost vůči infekci, T- buňky likvidují všechno, co do těla nepatří, například i nádorové buňky.

Vysoký výskyt rakoviny a jiných degenerativních „civilizačních“ nemocí může být tedy i na vrub očkování. Mechanismů, jakým k tomu může docházet je několik.

Zaprvé, očkovaní lidé neprodělají tolik dětských horečnatých nemocí jako neočkovaní. Je dokázáno, že počet horečnatých onemocnění v anamnéze nepřímo koreluje s rizikem rakoviny. Jinými slovy, čím více horeček (nesrážených léky, podotýkám!), tím nižší riziko rakoviny a naopak. Lidé s rakovinou mají často tzv. prázdnou anamnézu, i desetiletí bez akutních nemocí, bez horečky. Tento stav je prekanceróza, známka oslabené imunity.

Dále, očkování vede k přesunu od buněčné k protilátkové imunitě, tím k atrofii brzlíku a oslabení buněčné imunity.

Dalším faktorem, obecně neznámým (alespoň podle reakcí lidí), je přítomnost onkogenních virů ve vakcínách. Sám Maurice Hilleman, bývalý odborník na tvorbu vakcín firmy Merck, přiznal, že do polio vakcíny byly zavlečeny onkogenní opičí viry a dokonce i HIV. Viz Youtube.com, stačí zadat jeho jméno a podívat se. Mimochodem, buňky ledvin kočkodana afrického (african green monkey), ve kterých byla kontaminace virem SV 40 a dalšími zjištěna, jsou stále používány pro pěstování virových kultur, například v hexavakcíně. Jde o VERO buňky. Zajímalo by mě, jak se jim ty buňky podařilo od všech těch virů vyčistit.

Buněčná imunita je důležitá proto, že imunitní buňky (leukocyty, makrofágy) fyzicky likvidují bakterie a viry. Přirozená infekce vstupuje do těla převážně sliznicemi dýchacího a zažívacího traktu, v případě poranění kůží, což jsou místa, kde jsou koncentrovány buněčné složky imunity. Jedno z mála pravdivých tvrzení v reklamách je, že v zažívacím traktu je 70% imunitních buněk. Buněčná imunita je nespecifická, posiluje se každým

kontaktem s infekcí. Je důležité si uvědomit, že nepotřebujeme kontakt s každou infekcí, abychom se jí uměli bránit. Stejně jako se naučíme přecházet jednu silnici, umíme pak přejít všechny na světě. Přemýšlel někdo z vás o tom, že jsou kolem nás doslova tisíce infekčních zárodků, bakterií, virů, plísní, že naše jídlo není sterilní, vzduch a voda nejsou sterilní a my jsme přesto během života nemocní jen velmi vzácně? Běžně zdravý člověk onemocní cca 1–2× ročně, víckrát ne. Proč nejsme nemocni pořád, když proti většině těch mikrobů nemáme protilátky?

Infekce je nejčastěji zvládnuta na úrovni sliznic likvidací patogenů, aniž bychom si toho vůbec všimli. Vznik symptomů již znamená selhání primární bariéry na kůži a sliznicích. Symptomy jsou známkou reakce na nemoc, bez reakce by nebyla nemoc. Opakuji: bez reakce by nebyla nemoc. Již sám Hans Selye, objevitel stresové reakce a nositel Nobelovy ceny, napsal, že „nemoc není pouhým poddáním se útoku, ale také boj o zdraví; kdyby nebylo tohoto boje, nebyla by žádná nemoc“.

Horečka odráží míru aktivity imunitního systému, nikoli závažnost infekce!!! Čím prudší symptomy a vyšší horečka, tím lepší prognóza. Horečka zásadně souvisí s odolností vůči infekci. Kdyby se dětem nesrážela každá vyšší horečka, byly by mnohem zdravější. Strašení matek febrilními křečemi a automatické srážení jakékoli horečky nad 38,5 °C považuji za jeden z největších prohřešků současné pediatrie. Poškodí imunitu tisíci dětí, aby možná jedno ochránila před křečemi.

Druhou složkou imunitního systému je Th2 – protilátková imunita. Při přirozené infekci to probíhá tak, že kontakt s infekcí aktivuje buněčnou složku, některé buňky začnou vylučovat různé látky informující zbytek organismu o infekci (včetně termoregulačního centra v mozku, které následně zvýší tělesnou teplotu podle potřeby) a aktivující ostatní složky imunity, hlavně zabíječské buňky, které zlikvidují infekci. Teprve ke konci tohoto procesu se začínají produkovat protilátky, které pomohou zánět uhasit. Každý lékař ví, že se protilátky začínají tvořit až ke konci nemoci, nelze je použít pro akutní diagnostiku! Kdyby byly potřebné ke zvládnutí infekce, byly by přítomné od počátku nemoci. Při dalším kontaktu sice mohou pomoci k rychlejšímu, často nepozorovanému zvládnutí infekce (tvrdí teorie), ale vlastně není známo, jaká je jejich přesná funkce. Je známo, že lidé onemocní i při vysokých hladinách protilátek a neonemocní bez nich. V podstatě není známo, jakou úlohu v imunitě mají a soustředěné úsilí konvenční medicíny na jejich co nejvyšší hladinu po očkování může být zcela zcestné. Co když přiměřený, opakovaný trénink imunity, zajišťovaný pravidelnými horečnatými nemocemi, plní tutéž funkci?

O protilátkách a jejich (ne)významu velmi zajímavě píše opět dr. Incao ve svém článku „Reflections on Immunity, Vaccination and Smallpox“, ke stažení na jeho stránkách www.philipincao.com. Protilátky vznikají až ke konci boje a jsou jen podle něj jakýmisi „medailemi“ odkazujícími na předchozí chrabrost v boji. Samy o sobě nezaručují bojeschopnost ani sílu.

Přílišná aktivita Th2 vede k alergiím a autoimunitním projevům. Je zprostředkována lymfocyty a plasmatickými buňkami. Při přirozené infekci jsou protilátky tvořeny až na závěr nemoci a vedou k útlumu akutní zánětlivé reakce. Kompletní imunita potřebuje obě složky, samotné protilátky obvykle nestačí. Navíc není doceněno, jak se na celoživotní imunitě projevuje opakovaný kontakt s cirkulující infekcí. I dospělí potřebují, aby v populaci kolovaly dětské nemoci, protože to udržuje i jejich imunitu.

Přirozená imunita je obvykle celoživotní, přenáší se z matky na plod a kojené dítě a tak přirozeně chrání děti v nejzranitelnějším období života. V neočkovaných populacích sice dochází např. k epidemiím černého kašle, ale nemoc postihuje jen typickou věkovou skupinu starších předškoláků a malých školáků a nedochází k úmrtím kojenců, protože jsou chráněni mateřskými protilátkami. Přirozené infekce jsou jedinou přirozenou stimulací imunitního systému, přiměřený kontakt s infekcemi udržuje dostatečně aktivní Th1 složku a tak i protiinfekční imunitu.

Úbytek akutních zánětlivých nemocí v dětství koreluje s vyšším rizikem alergií, autoimunitních onemocnění dokonce i rakoviny v pozdějším věku (čím více horeček v anamnéze, tím nižší riziko rakoviny – platí i pro melanom!).

Zpět na začátek »

4.2. Vakcinační imunita

Vakcíny vstupují do těla nepřirozenou cestou, obcházejí přirozené slizniční bariéry a nevedou k vytvoření slizniční imunity. Uměle stimulují organismus k přehnané tvorbě protilátek na úkor akutní zánětlivé reakce, to znamená, že tělo nereaguje jako na přirozenou infekci, nejsou aktivovány buněčné složky imunity ani slizniční imunita, organismus je pouze uměle a násilně nucen reagovat na protilátky proti často několika antigenům současně obsaženým ve vakcíně. Protilátky samy o sobě ale neznamenají imunitu.

Vakcíny vedou k vychýlení rovnováhy Th1/Th2 směrem k Th2 – alergie, autoimunita. Viz výše zmíněný způsob „výroby“ alergických myší.

Vakcinační imunita tedy není kompletní, nezahrnuje buněčnou složku. Není celoživotní. Nepřenáší se z matky na dítě.

Útlum buněčné zánětlivé Th1 reakce paradoxně zvyšuje náchylnost k nemocem po očkování, včetně těch, proti kterým byl člověk očkován (statistiky epidemií a viz dále). To je téma, které je třeba více probrat. Musím říci, že i pro mě to bylo překvapení, dozvědět se, že očkování může náchylnost k nemoci zvýšit. Nešlo mi do hlavy, že by si toho nikdo nevšiml. Jak to, že se neustále tvrdí pravý opak, totiž že očkování proti dané nemoci chrání nebo zajistí slabší průběh? Přitom existují studie, které ukazují, že to je jinak. Některé viry, například spalniček, mají prokázané imunosupresivní účinky. Útlum imunity po spalničkách (i po očkování proti nim) může trvat až několik měsíců. V historii bylo popsáno mnoho případů, kdy lidé byli opakovaně očkování proti neštovicím a přesto na ně krátce poté zemřeli. Pokud někdo na očkování nereaguje, je tomu obvykle proto, že jeho imunita je natolik slabá, že se nevzmůže na reakci. Obsahuje-li vakcína kompletní infekční agens, to zůstane v těle a při dalším přeočkování se kumuluje a jako plíživá infekce organismus oslabuje. V případě spalniček to bylo prokázáno nade vší pochybnost. Viz práce Dr. Andrewa Wakefielda a jiné.

V případě neuroinvazivních onemocnění, meningitid a encefalitid se ukazuje, že očkování proti jejich často se vyskytujícím původcům je k ničemu. Má-li člověk tak slabou imunitu, že si pustí infekci do mozku, pustí tam cokoli, co ho právě atakovalo. Očkování proti hemofilu, meningokokům apod. jen přesune spektrum původců k jiným bakteriím a virům, ale nesníží celkový počet těchto nemocí. Na stránkách Státního zdravotního ústavu jsem si našla tabulku s výskytem invazivních nemocí za posledních 10 let a sečetla jsem je. Vyskytují se ve zhruba stále stejném počtu, bez ohledu na rozšiřující

se očkování proti jejich původcům. Jistě, během těch let poklesl výskyt hemofilových meningitid, ale naopak stoupají streptokoková invazivní onemocnění. Nabízí se otázka, jestli bychom potřebovali nyní velmi propagované očkování proti pneumokokům, kdyby děti nebyly očkovány proti hemofilům…

Faktem je, že infekční nemoci po zahájení očkování vykazovaly další ústup. Někdy šla křivka stejným tempem jako před zahájením očkování, někdy se ústup spíše zpomalil. Dejme tomu, že očkování skutečně dokáže výskyt nemocí mírně snížit. Otázkou je, jak. Oficiální teorie zní, že právě zajištěním protilátek. Homeopatická teorie by to vysvětlila přesunem náchylnosti. Lidé mají v určitém období života náchylnost jen k určitému spektru nemocí. Například jsou nemocní na úrovni kůže a sliznic. Pokud se nestane nic, co by jejich náchylnost přesunulo hlouběji, mohou na této úrovni zůstat celý život. Víme, že děti obvykle reagují na kůži a sliznicích, mají vyrážky, dětské nemoci, ekzémy, rýmy, kašle, zvracejí a mají průjmy. Staří lidé těmito nemocemi tolik netrpí, vystřídaly je hluboké chronické nemoci: artritis, hypertenze, cukrovka, ischemická choroba srdeční, vředy, rakovina apod.

Jednou jsme se bavili s několika kolegy praktickými lékaři a zjistili jsme, že ti z nás, kteří mají praxe s převažující starší klientelou, skoro nezaznamenají chřipkovou epidemii. A to nikoli proto, že by měli své seniory naočkované. Prostě proto, že k chřipce nejsou náchylní, nejsou už schopni reagovat na sliznicích, jejich patologie je mnohem hlouběji. Tito kolegové mají víceméně stálý provoz po celý rok. Ti kdo mají mladší klientelu, v zimě padají na ústa, protože mají čekárny plné kašlajících a smrkajících lidí a v létě mají klid. A mezi těmi nemocnými se pravidelně objevují senioři chodící si pro své léky. Když máte nemocné vitální orgány, srdce, mozek, kosti, nebudete reagovat na sliznicích! Vaše reakce je to, co vytváří obraz nemoci, bez reakce není nemoc! Můžete se koupat ve virech, ale dokud na ně nezačnete reagovat, nebudete mít žádné symptomy! Vzpomínám na svou již zesnulou tchyni, která trpěla od 40 let vysokým tlakem, cukrovkou, byla po infarktu a pyšnila se tím, že je zdravá, že neměla dlouhé roky nachlazení a teplotu.

Takže očkování by mohlo falešně chránit proti akutním infekcím tím, že přesune náchylnost směrem k chronickým nemocem. Vlastně přesně to pozorujeme. Děti nejsou převážně zdravé s občasnou akutní infekcí, jako tomu bylo ještě za mého mládí, ale mnoho z nich, ne-li většina, trpí nějakým chronickým onemocněním, alergiemi, ekzémy, astmatem, poruchami chování apod. Některé děti už ani nejsou schopny mít pořádnou horečku.

V neposlední řadě nelze podcenit vliv placebo efektu. Víra tvá tě uzdraví i ochrání. Kdo věří, že je chráněn, pravděpodobně neonemocní.

Závěr: existují zásadní rozdíly mezi přirozenou a vakcinační imunitou. Vakcinační imunita není plnohodnotná, nezahrnuje buněčnou složku, nechrání doživotně, nepřenáší se z matky na dítě. Očkování vede k přesunu od zánětlivé buněčné Th1 odpovědi k TH2 protilátkové reakci, jejíž nadměrná aktivace vede k alergiím a autoimunním nemocem.

Souvísející produkt

Podobné články

Lymská borelióza: Neznámá epidemie

Lymská borelióza: Neznámá epidemie Obsah článku:... celý článek

RAKOVINA – hrozba lidstva 21.století –...

RAKOVINA – hrozba lidstva 21.století – zachrání nás... celý článek

Co potřebujete vědět o cholesterolu a tucích?

Co potřebujete vědět o cholesterolu a tucích? Obsah článku:... celý článek